Bikepacking s Klárou na Istrii

Začnu od konce - cíl naší výpravy byl jasný. Řekli jsme si, že chceme jet na kole k moři, protože tam by mohlo být v půlce dubna teplo. Blížily se Velikonoce, které spolu s dalšími dvěma dny dovolené nabízely k dispozici plných 6 dnů volna. Za to správné moře jsme si bez dlouhého rozmýšlení zvolili moře Jaderské, za cílovou destinaci chorvatskou Istrii.

Největší potíž z celé cesty přestavoval výběr správného dopravního prostředku, kterým bychom se mohli z Brna k našemu cíli přiblížit, ideálně se popovézt kamkoli k rakouským sousedům. Věděli jsme, že chceme jet na těžko, tedy užít si bikepacking se vším všudy. Proto se jako ideální prostředek jevil zpočátku vlak, který nabízel možnost naložení ověšených kol bez nutnosti další manipulace s nimi. Vzhledem k tomu, že jsme však nebyli schopni sehnat volné místenky pro kola do rakouských vlaků a riskovat obsazenost menších spojů jsme si netroufali, vlak jako horký kandidát padl. V úvahu přicházelo auto, nicméně pod tíhou starostí spojených s tím, abychom se vrátili zpět do místa startu, kde auto nechat týden zaparkované apod. jsme upustili i od plánu s autem. Zaměřili jsme se tedy na autobus, konkrétně na dopravce Flixbus, který nabízí přímý spoj Brno-Villach, s možností přepravy kol coby nadměrných zavazadel. Práci navíc
pro nás představovalo složení kol do povolených rozměrů, nicméně kompenzací za to byla možnost vyspat se v autobuse a druhý den po 6. hodině ranní sedět na nabalených kolech ve Villachu.

První den nás čekal přejezd přes Alpe-Adrii, stezku vedoucí ze Salzburgu do italského přímořského městečka Grado. Rakousko-italský hraniční přechod přišel poměrně záhy a pak následoval úsek asfaltové stezky s alpskými panoramaty všude kolem. Musíme dát za pravdu všem průvodcovským tvrzením, že zejména část této stezky vedoucí po bývalé železniční trati Pontebbana je opravdovým zážitkem. O dlouhých průjezdech černočernými tunely nemluvě… První den jsme zakončili po krásných 173 km za městečkem Selvuzzis, kde jsme si v trávě pod stromy užili první širák.

Než jsme druhý den stačili rozlepit oči, ocitli jsme se ve městě Palmanova, které je opravdovým skvostem! Díky svému symetrickému tvaru devíticípé hvězdy se nám při pohledu do navigace naskýtalo vskutku umělecké dílo. Město zapsané na seznam světového kulturního dědictví UNESCO jsme záhy opustili a další zastávku jsme si udělali ve městě Cividale del Friuli, ležící asi 15 km od města Udine, kde se nachází známý Ponte del Diavolo – Ďáblův most. Odtud jsme vyrazili směr Grado, město na ostrově a přilehlém poloostrově rozprostírajícím se mezi otevřeným mořem a Lagunou di Grado, přezdívané jako „Ostrov slunce“ či „Zlatý ostrov“.

Ani zde jsme se však dlouho nezdrželi, a poté, co jsme si během naší cesty vůbec poprvé užili výhled na moře, vyrazili jsme dál při pobřeží do města Terst. Právě Terst byl se svými přes 230.000 obyvateli naším největším městem na trase, a nutno podotknout, že podle toho i vypadala situace na tamních silnicích. Naštěstí netrvalo dlouho vymotat se z centra města a my jsme mohli pokračovat dál směrem do Slovinska, kde jsme záměrně objeli město Koper, vstupní bránu na istrijský poloostrov.

Italský název města Capodistria v překladu znamená hlava Istrie, nicméně tady veškerá romantika tohoto místa končí. Jedná se totiž o významné průmyslové centrum s největším přístavem na území Slovinska a jediným mezinárodním nákladním přístavem země vůbec. Následovala cesta istrijským pobřežím, kde jsme přes město Isola (tam proběhlo první koupání v moři a výtečná slovinská večere – pljeskavica s ajvarem) a dorazili do Portorože, kde nás překvapil ruch podobný plné letní sezóně s pro nás do té doby nezvykle mnoho turisty.

Město jsme tedy rychle opustili a vydali jsme se na putování kolem zhruba 6 ha velké Sečoveljske soline – Sečovljanských odsolovacích polí. Místo je doslova protkané mnoha kanály, tzv. solnými cestami, které přivádí vodu do mělkých nádrží, kde jsou postupným procesem odpařování získávány solné krystaly. Než se člověk stihne vynadívat na propracovaný, staletími ověřený systém získávání soli, ocitne se na slovinsko-chorvatském hraničním přechodu.

Vzhledem k tomu, že již byla tma a my jsme za sebou měli ten den poměrně dlouhou etapu, trochu nás překvapilo, když nás začali nahánět celníci, abychom se legitimovali. Chorvatsko nás hned po samém přejezdu hranic přivítalo kopci, což se i v následujících dnech ukázalo být jako ta hlavní vlastnost naší chorvatské části výletu. Hlavu jsme složili do spacáků za městem Buje, kde jsme si našli poměrně solidní palouček na spaní. Místo to zřejmě bylo vyhlášené i mezi místními, neboť společnost nám po značnou část noci dělalo jisté zvíře – pracovně jsme jej pojmenovali jelen v říji. Zřejmě se však jednalo o srnce, kteří vydávají zvuky podobné „štěkání“, jak jsme se dočetli posléze.

Třetí den jsme měli namířeno do přímořského města Novigradu se středověkým nádechem, kde jsme se prošli po promenádě, posilnili jsme se burkem a výtečnými koblihami, a pak jsme pokračovali do Antenalu, vesnice, u níž řeka Mirna ústí do moře. Významnou stavbou je zde kilometr dlouhý most – viadukt vedoucí silnici právě přes tuto řeku. Pokračovali jsme přes Tar, Vabrigu a Červar Porat zpět k moři, kde jsme využili jednu z tamějších zátok k dalšímu koupání. Nutno podoktnou, že celá třetí etapa se nesla v duchu kamenitých stezek, kdy jsme byli vděčni za to, že máme horská kola a nikoli silničky či gravely. Na asfalt jsme se napojili
zase až před městem Poreč, které se vyznačuje velmi bohatou historií dlouhou téměř 2.000 let. Možná i právě proto se jedná o jedno z nejnavštěvovanějších míst celého Chorvatska vůbec.

Dále jsme pokračovali přes město Funtana a Vrsar, které je oblíbenou destinací všech nudistů, jak jsme se dočetli a které si údajně oblíbil i sám Giacomo Casanova. Odtud to bylo co by kamenem dohodil k Limskému zálivu, který je po celé své délce 10 km oboustranně lemován skalami s četnými jeskyněmi, nabízející doslova dechberoucí výhledy. Troufáme si říct rozhodně jedny z top tří panoramat z celého výletu. Nic na tom nezměnilo ani to, že po tomto sjezdu k zálivu následovalo
opětovné několikakilometrové stoupání zpět na vrchol. Pro cyklisty poměrně nepříjemný úsek kvůli rušnému provozu na dosti úzké silnici. Vrcholovou odměnu v podobě nanuku na benzince jsme si samozřejmě nemohli odpustit.

Následoval přejezd přes Bale, Peroj a Fažanu, město s nekonečnými sady, vinicemi a olivovníky, kde nejvíce bezpochyby zaujmou borovice pinie s typickým deštníkovým tvarem a semínky – piniovými oříšky. Nejvýznamnějším městem z celého třetího dne však bezpochyby byla Pula, současně největší město Istrijského poloostrova, jehož nejdominantnější stavbou je římský amfiteátr z 1. století n. l. Vzhledem k našemu plánu stihnout západ slunce na mysu Kamenjak, nejjižnějším bodě poloostrova, jsme dál na jih dupali poměrně svižně. Možná i kvůli nepříjemnému setkání s bez dozoru ponechanou argentinskou dogou, která se rozhodla vybít si na nás svou agresi (ke kontaktu naštěstí nedošlo), jsme skutečně při západu stanuli u zálivu Mala Kolumbarica na poloostrově Kamenjak, který je od roku 1966 chráněnou krajinou oblastí se vstupní mýtnou branou. Cyklisté a pěší turisté sem mají vstup zdarma, avšak my jsme zde na moc návštěvníků nenarazili, možná i díky tomu, že jsme místo navštívili mimo sezonu, a navíc ještě v podvečer. A tak jsme si mohli naplno vychutnat divokou krásu skalnatých zátok bez jakékoli zástavby i asfaltu, kdy jsme v naprostém tichu a klidu, vyjma burácejícího větru, mohli pozorovat otevřené moře.

Ačkoli představa strávení noci zde byla více než lákavá, když před větrem jsme se mohli schovat ve vystavěném kamenném bivaku, rozhodli jsme se, že budeme pokračovat dál. Opět přes Premanturu, nejjižnější vesnici Istrie, jsme pokračovali na sever Istrie, tentokráte po jejím pravém břehu. Nejprve přes Pomer, kam mimochodem vedl poměrně dlouhý a úzký, z jedné strany nejištěný betonový můstek přes vodu, jehož přejezd za tmy byl nemalým dobrodružstvím, dále do
Medulinu a pak už jen nehostinným pustým pobřežím s nekonečnými zátokami, které za svitu měsíce a bouření moře působily poněkud depresivně a tísnivě, až k městu Valtura, kde se nám povedlo konečně najít místo pro složení hlavy. Po 184 km a více než 2.000 výškových metrech jsme byli vděční za dřevěný stůl s lavicemi v olivovém sadu, co naplat, že s námi nocoval i štír, jak jsme zjistili při ranním rozbřesku.

Další den byl takovým nekonečným příběhem stoupání od moře do vnitrozemí s následnými sjezdy zpět k moři do nadmořské výšky 0 m n.m. Na civilizaci i asfalt poměrně chudá etapa, která však přinesla jeden z nejkrásnějších přejezdů, a to po náročném kamenitém terénu, kdy jsme zřídka míjeli příbytky místních obyvatel romanticky rozmístěné do jinak zcela opuštěné krajiny. Tom zde při jednom sjezdu dokonce přejel hada, nejspíš nějakou užovku, která asi zrovna neměla
svůj den. Většími městy na trase byl Labin a sousední Rabac, který leží ve stejnojmenné zátoce.

Vyhlášené letovisko nás však příliš nezaujalo, a tak po návštěvě restaurace a chvíli odpočinku na pláži, či spíše útesu, kdy jsme ve snaze chvíli si odpočinout odolávali silnému větru v péřovkách, jsme sedli na kola a vydali se na nekonečné stoupání zpět do vnitrozemí. Bohužel bez vody a zásob, které nám
došly a my jsme spoléhali na to, že v Rabacu vše potřebné dokoupíme. Na klidu nám nepřidalo ani to, že jsme se dalšími kilometry čím dál tím víc vzdalovali veškeré civilizaci, až se nakonec před námi objevila špička komínu uhelné elektrárny Plomin, který je se svou výškou 340 m nejvyšší postavenou stavbou v Chorvatsku.

Vesnice Plomin Luka, v níž se elektrárna nachází, vypadala spíše jako město duchů než jako místo, kde bychom mohli narazit na zdroj jídla a vody. Naštěstí jsme se mýlili, a tak jsme vzali za vděk jediné otevřené restauraci a já coby milovnice malinovky jsem neodolala nejlepšímu slovinskému nápoji Pasareta, určitě jej taky vyzkoušejte!

A ačkoli se nám to zdálo být jakkoli nepravděpodobné, vzhledem k opuštěným výlohám a na první pohled zpustlým domům,
přece jen jsme se zeptali velmi milé číšnice, zda je možné se ve vesnici na jednu noc ubytovat. Jakkoli byla naším dotazem překvapena, snažila se zjistit situaci přes telefon, avšak bezúspěšně. Navedla nás však, že se máme zkusit poptat po vesnici, a tak jsme zvonili a klepali na pár domů, kde visela cedule
s nabídkou apartmánu či pokoje. Na potřetí jsme měli štěstí, Ital skládající si udice z auta nám přivedl svého známého – pronajímatele pokojů, který nám se svou paní bleskově připravil pokoj k přenocování. První sprcha a postel po více než 615 km nám opravdu bodla, a to i s ohledem na možnost v klidu si rozmyslet, zda se chceme držet původního plánu, anebo zda přistoupíme ke změně další trasy.

Nejdříve jsme totiž zamýšleli výjezd na 1.401 m n.m. vysokou horu Vojak v pohoří Učka, nicméně rozhodli jsme se, že si stoupání necháme raději do Slovinska, které jsme měli podle prvotního plánu využít jen jako rychlý transit do Itálie a Rakouska. Nakonec jsme Vojaka nechali Vojakem a přidali jsme více Slovinska. Ale zpět do Plomin Luky - paní domácí nás ráno pohostila kávou a domácími croissanty s nutelou, nabrali jsme si vodu a vydali jsme se vstříc dalšímu stoupání na vyhlídku Krsan, kde jsme se napojili na silnici D66. Ne náhodou nese zrovna toto číselné označení, protože se skutečně jedná o chorvatskou verzi Rout 66. Krásná silnice vedoucí úbočím nad mořem, kdy se hluboko pod vámi tříští vlny o skalnaté útesy, už to samo o sobě by byl zážitek. My jsme to však měli umocněné tím, že celou dobu proti nám šel takový vítr, že jízda rovně na plně naloženém kole byla zhola nemožná. Připadali jsme si jako dva poletující listy, se kterými si vítr dělá, co chce. Ve spojení s několik desítek metrů vysokými ostrými srázy, místy bez svodidel a poměrně hojným provozem člověk nevěděl, zda je lepší nápad nechat se sfouknout ze srázu dolů, anebo se nechat přejet autem.

Žádný z těchto scénářů naštěstí nenastal a my jsme při pobřeží dorazili do Opatije ležící na úpatí pohoří Učka. Nedaleko za tímto městem, jehož název odkazuje na dávné benediktýnské opatství, jsme se rozloučili s mořem, před Rijekou jsme totiž opustili pobřeží a vydali jsme se severně do vnitrozemí k chorvatsko-slovinskému hraničnímu přechodu Rupa.

Slovinsko bylo velmi jezdivé, výškové metry zde přibývaly oproti Chorvatsku bez větší námahy, a tak jsme zanedlouho stanuli v Gorizii, italsko-slovinském městě, kde mimo jiného slovinská řeka Soča přechází hranici a pokračuje dále do Jaderského moře. My jsme se právě zde na řeku Soču napojili a stoupali jsme proti jejím toku
až k městu Tolmin, kde jsme si právě na břehu Soči po 190 km a více než 2.500 výškových metrech rozdělali spaní pro naši poslední noc. A ta teda stála za to! Ráno jsme se vzbudili promrzlí, s jinovatkou na spacácích a docela jsme se těšili na to, až se zahřejeme při stoupání Triglavaským národním parkem do sedla pod Mangart, třetí nejvyšší horu Slovinska.

Vydali jsme se dál při Soči do Bovce, příjemného městečka ležícího mezi majestátnými vrcholy Julských Alp a proslulého pro poměrně častá zemětřesení, a následně do Logu pod Mangartom. To je impozantní vesnice v Triglavském národním parku, nad níž se tyčí 15 vrcholů s výškou nad 2.000 m n.m. Odtud jsme
stoupali dál do horského průsmyku Predel ležícího na hranici mezi Itálií a Slovinskem, který byl v minulosti významnou obchodní cestou. K vidění tu jsou i pozůstatky starého vojenského opevnění, nicméně my jsme svůj zrak směřovali jinam – k 11 km dlouhé staré vojenské cestě vedoucí k sedlu Mangart do výšky 2.055 m n.m. Bohužel až do sedla se nám vyjet nepovedlo, cedule již při vjezdu na tuto silnici hlásila, že cesta je zavřená, nicméně řekli jsme si, že zkusíme vyjet alespoň tam, kam nás to pustí. Povedlo se nám dojet zhruba do poloviny cesty a ve výšce cca 1.500 m n.m. jsme se otočili. Důvodem bylo množství sněhu, později i zledovatělého, přes které jsme s koly nechtěli riskovat přejezd.

Ušetřený čas jsme využili ke koupání v nádherném horském jezeře Lago del Predil v nadmořské výšce 1.000 m n.m. Odsud následoval závěrečný sjezd přes Cave del Predil, kde nelze přehlédnout zrušený rudný důl se štolou nesoucí název Pomocná štola císaře Františka Josefa I. Pak už nás čekal jen závěrečný přejezd zpátky do Villachu, odkud jsme Flixbusem v pozdních večerních hodinách pokračovali zpět do Brna.

 

 Bikepacking z Rakouska na Istrii

 Mapa

Mapa trasy

 

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení