Strávili jsme v Portoriku necelé dva týdny. Brzy jsme pochopili, proč u Čechů z Karibiku vyhrává Dominikánská republika, Kuba, nebo Mexiko. Tady nejsou kilometry širokých pláží s jemným pískem a tyrkysovou vodou! Tady jsou turisty téměř nedotčené zátoky s malými plážemi, které se ještě ke všemu špatně hledají, a není u nich žádný servis. Katalogové pláže najdete na malých ostrovech, které Portoriku patří, jako jsou Culebra, nebo Vieques, ale tam jsme se nechystali.

Do Portorika se totiž cestuje za dokonalou přírodou! Kde jinde najdete pár hodin od sebe deštný a subtropický prales? Nebo hned na třech místech unikátní fosforeskující zátoku? A co žáby coquí, které nekuňkají, ale křičí na Vás celé dny i v centru rušného San Juanu „ko:kí“? Taky neskutečné množství vodopádů, pod kterými můžete bezstarostně plavat? A co jedny z největších jeskyní? Pro Portoričany samozřejmá věc, pro nás poklad, který jsme tady našli a mohli na něm oči nechat.

Ovšem ještě větším pokladem jsou Portoričané sami o sobě. S úsměvem se tutově rodí a s úsměvem určitě i umírají. A já se vůbec nedivím. Takovou pohodu, která na ostrově vládne, jsem snad nikde jinde zatím nezažila. Nikam nespěchají, ale pozor, líní nejsou. Naopak Vám rádi pomůžou, nic pro ně není problém a opravdu jim záleží na tom, abyste byli v pohodě a spokojení. Na křižovatkách bez semaforu si pohledem řeknou, kdo pojede první, přechody nevedou, pustí Vás kdekoli a kdykoli, a zásadně netroubí, vždyť oni přece nemají důvod spěchat. Ať se stane cokoli, trpělivě vyčkají. Nejdřív šílíte, pak se naladíte na stejnou vlnu, je to totiž neskutečně nakažlivé a osvobozující.

A já už teď, na konci naší cesty, konečně dokážu odpovědět, proč zrovna Portoriko? Potřebovala jsem vidět na vlastní oči, že se lidé dokáží pořád ještě usmívat a radovat se ze života. Prostě jen tak. To je to, na co si vzpomenu vždycky, když přede mnou vyslovíte „Portoriko“. Já mám úsměv na rtech pořád. Co Vy, hm? :-)

Adiós… a DĚKUJU, že jste jeli s námi! Ujeli jsme společně téměř 1.800 km a stálo to za to!