Petofi Sándor

Závody začínaly v sobotu ve dvě hodiny odpoledne, před tím byl trénink. V Budapešti velmi nesměle vycházelo slunce a mně se vůbec nechtělo strávit celý den v obchodním centru. Chtěla jsem se projít a alespoň malinko se s touhle metropolí seznámit. A hlavně babička slavila narozeniny a já jí chtěla ve vyhlášené cukrárně koupit marcipánové bonbóny.

Apáczai Csere Jámos

Michal odjel z hotelu tedy sám a já se vydala k Dunaji. Po chvíli se přede mnou otevřel pohled na řeku v oparu. Ležel na hladině jako peřina a v dálce z oparu koukaly jen špičky hradních věží. Bylo brzo a tak jsem potkala jen hrstku lidí, což bylo příjemné. Stála jsem na mostě, slunce se mi opíralo do zad a opar se mi začal ztrácet před očima. Během pár minut se objevila hladina Dunaje, na níž plavaly ledové kry. Ztrácely se mi jeden za druhým pod nohama a já se nemohla hnout. Prostě jsem jen stála a pozorovala, jak Budapešť vstává do krásného slunečného dne. Asi po dvaceti minutách jsem koukla na hodinky, byl nejvyšší čas najít cukrárnu.

Kossuth Lajos a Dunaj přede mnou

Dunaj

Ráno v Budapešti

Kdo je na sladké, nesmí z Budapešti odjet bez toho, aniž by ochutnal marcipán. Vyhlášenou cukrárnou, kavárnou a čokoládovnou je Szamos Gourmet Ház, kam jsem měla namířeno. Koupila jsem bonbóny pro babičku i rodiče, kteří hlídali Ellu a ani na ní jsem samozřejmě nezapomněla. Medvěd z marcipánu byl jasnou volbou, z něho se zblázní radostí.

Számos Gourmet Ház

Čas byl neúprostný, ale snažila jsem se ho nevnímat. Pokračovala jsem proti proudu Dunaje, přešla po mostě Lanchid na druhý břeh a za chvíli jsem se dívala na opravdu majestátní budovou parlamentu. V Budapešti je vůbec všechno obrovské. Koryto Dunaje, několikaproudé silnice v centru, kostely, nádraží...

Lanchid

Lanchid

Lanchid

Hodinky ukazovaly půl druhé, už jsem opravdu musela vyrazit. Vlezla jsem do metra a cestou na Downmall jsem si uvědomila, jaká škoda je, že sem jezdím vždycky jen za nějakou akcí a Budapešť jako takovou ignoruju. Je úžasná.... a proto se vrátím... za ní!