Slovo dalo slovo a letos poprvé jsem si konečně mohla vychutnat vyhlášené italské traily. A nebála jsem se ani za kolo připojit i vozík, ve kterém si hověla naše dcera. Znáte ten pocit, když ráno vstanete, podíváte se z okna a slunce vám napovídá, že dneska bude skvělý den? Nezdržovali jsme se proto a rychle vyrazili. Chvíli mi trvalo, než jsem sladila jízdu a řazení se zátěží v podobě vozíku a navíc v kombinaci se silným protivětrem. Rozjela jsem se, ale po chvíli už jsem o zátěži téměř nevěděla! Nebudu lhát,
příjemně mě to překvapilo. Ať jsem jelapo rovině, nebo do kopce, jelo se mi s elektrickou dopomocí opravdu lehce. Myslím, že se Michalovi v tomto ohledu dost ulevilo. Protože ono tahat za sebou přibližně 30 kg po kopcích, jak měl až dosud ve zvyku, není žádná legrace. Ovšem silný motor a vysokokapacitní baterie mi pomohly vyjet s vozíkem i ty nejprudší kopce, a že jich bylo! Při
jízdě po italských trailech jsem ocenila i dobré odpružení – jak na kole, tak na našem Chariotu.

Silnice Via Calvisio nás vyvedla z města. Asi po kilometru jsme odbočili doprava přes most a mezi sady ve Verzi začali prudce stoupat serpentinami do hor. Stupeň Sport mi stačil na to, abych bez větší námahy kopec vyjela. A zaskočenému Michalovi jsem se ztratila z radaru už někde u druhé zatáčky. „My někam pospícháme?“ ptal se, když nás dojel. A mně najednou došlo, že jedu zbytečně rychle! Tak moc mi e-bike pomohl a nechala jsem se strhnout hladkou a příjemnou jízdou. Zařadila jsem tedy zpět rozumnější režim Tour a na rovinkách Eco, abych šetřila baterii, se kterou zatím nemám tolik zkušeností a ještě musím pořádně vyzkoušet, jak dlouho vydrží a kolik si toho nechá líbit.

Ponte delle Fatte

Nahoře jsme sjeli ze silnice na prašnou cestu táhnoucí se celým údolím Val Ponci, které kopíruje stejnojmennou řeku. Jejím vyschlým korytem jsme pokračovali podél ovocných sadů a skal k dalšímu prudkému stoupání. Prach na cestě vystřídalo kamení. Zapnula jsem nejvyšší stupeň Turbo a kopec vyjela bez velkých problémů.

Koryto řeky Ponci

Val Ponci

Val Ponci

Po stoupání nás přivítali tři oslíci, kteří se pásli u restaurace La Grotta v osadě Arma. Stromy všude kolem nás kvetly a poprvé jsem ve vzduchu ucítila jaro. Slezli jsme z kola a kochali se krásným výhledem na hory, zatímco dcera krmila osly trávou.

Arma

Arma

To nejhezčí mělo ale přijít. Sedli jsme na kola, minuli romantický kostelíček Chiesa di San Giacomo a podél dalších ovocných sadů a polí pokračovali údolím říčky Rio Manie až na hlavní silnici. U kempu Terre Rosse jsme se dali vlevo, a ačkoli nám silný protivítr opět ztěžoval jízdu, stačilo změnit stupeň Tour na Sport, a bylo po problému.

Val Rio Manie

Po chvíli cedule Finale Ligure hlásila konec obce a nás čekala odbočka vpravo u směrovky trailu Bric dei Crovi. Tady jsme si vyměnili kola. Michal si poprvé zkusil, jak snadné je vyjet kopec s připojeným vozíkem. Když mi mizel v dálce, slyšela jsem jen nadšené výkřiky: „To je paráda! To jede samo!“ Aha, podívejme na profíka… „Já vím, že na mém elektrokole se jede krásně, zato to tvoje kolo teda nejede vůbec!“ řekla jsem zčásti nahlas a zčásti jen pro sebe, protože mě už stejně nemohl slyšet. A když jsem tedy na jeho horském kole těžce vyšlapala kopec, ani jsem neměla čas si stěžovat. Otevřel se přede mnou totiž neskutečný výhled na hory, údolí, moře a střechy domů městečka Noli. To byla taková nádhera, která mi vzala zbytek dechu, co mi po výšlapu zůstal!

Odbočka na trail Bric dei Crovi

Rychle jsem si vzala zpátky své elektrokolo Ghost a sjela o něco níž, kde se výhled ještě rozšířil. Seděli jsme tam dlouhé minuty, mlčeli a jen si užívali tu energii, kterou k nám vysílalo shora slunce a zespodu moře.

Čekala nás cesta zpět do Finale Ligure. Rozhodli jsme se vrátit na hlavní silnici a nechat se dovézt až do města. Cestou jsme potkali jen málo aut, takže jsme si mohli užívat rychlý sjezd, při kterém jsme pomalu nemuseli šlápnout. Čím blíž jsme byli moři, tím víc se silnice kroutila a dávkovala nám další a další neskutečné výhledy na útesy a pobřeží.

Celou cestu jsem si hlídala spotřebu baterie, protože jsem velmi často do kopců řadila Sport nebo Turbo a měla strach, aby mi baterie vydržela. Oceňuji, že při změně stupňů se mi současně přepočítá dojezd v kilometrech. Moje obavy o návrat s podporou motoru se nakonec ukázaly jako úplně liché. Spotřebovala jsem ani ne polovinu baterie, a to jsem kolo tedy opravdu nešetřila!

Finale Ligure je krásné městečko, ve kterém na člověka dýchá pozitivní energie a uvolněná atmosféra ze všech koutů. Projeli jsme po promenádě kolem moře, v centru prokličkovali úzkými uličkami a skončili naši dnešní cestu v cukrárně na náměstí. Skvělá zmrzlina jen umocnila ten úžasný pocit z celého dne.

Pobřežní kolonáda ve Finale Ligure

Pláž ve Finale Ligure

Centrum města Finale Ligure

Nejlepší zmrzlina na světě

Ano, slunce nám to ráno hlásilo, a skutečně se nespletlo. Už chápu, proč sem Michal v zimě každý měsíc mizí. Já už odteď budu chtít taky!