Kokořínsko

Kokořínsko

Miluju cestování. Ať už do zahraničí, nebo po České republice. Od té doby, co máme dceru, vyrážíme po naší domovině mnohem častěji a ve většině případů bereme s sebou i kola. Přiznám se, že nejsem nijak trénovaná a kolo je pouze mým koníčkem. Tomu odpovídá i výběr lokalit, kam jezdíme. Nesnáším kopce. Nechci na každém stoupání potit krev a na konci kolo ještě potupně tlačit, protože má fyzička je oproti Michalově nulová! Chci si jízdu na kole užít a kochat se krajinou. Mé přání, že s dcerou projedeme celou republiku na kole, se tedy dlouhou dobu zdálo být nesplnitelné, protože zvládnout takovou trasu bez kopců je takřka nemožné.

Kokořínsko

Kokořínsko

Ovšem letos mi svitla naděje! Nic není ztracené! Díky elektrokolu bych si své přání mohla splnit! Těším se jako malá holka a v hlavě už mám tisíc nápadů, kam se vydat a užít si to přesně tak, jak mě to baví. A Michala bych možná taky nemusela už zdržovat a dávat mu příležitost si oddechnout. Naopak bychho mohla trochu prohnat a zjistit, jak na tom se svojí profi fyzičkou opravdu je. Protože zatímco já jsem jela vždycky téměř nonstop a mnohdy opravdu nadoraz, tak on si při čekání na mě odpočinul a měl čas relaxovat. A jakmile jsem byla na dohled, tak hned vyrazil, a já tudíž nezastavovala, neodpočívala a pokračovala dál. To se ale změní. Snad.

Pšovka

Pšovka

Mám k dispozici perfektní elektrokolo Ghost TERU 2 a nehodlám čekat na jaro. Přes noc napadlo 20 cm čerstvého sněhu, teploměr ukazoval -5 stupňů, a my vyrazili na Kokořínsko na první okruh. Auto jsme nechali na parkovišti pod hradem Kokořín a vydali se Kokořínským Dolem po červené turistické stezce, která kopíruje potok Pšovka, pod skalní útvar Pokličky. Cesta byla protažená až k poslednímu domu ve vesnici Kokořínský Důl. Michal jel přede mnou, a když jsem ho viděla, jak se mu kolo na pěšině boří ve zmrzlém sněhua ztěžka šlape, začala jsem pochybovat, že to byl dobrý nápad sednout v takových podmínkách na kolo. „No nic, tak to alespoň zkusím,“ říkala jsem si v duchu bojovně, zařadila stupeň Tour a se zatajeným dechem vjela do sněhu taky. A věřte nebo ne – zvládla jsem to a vezla jsem se! Opravdu, bez větší námahy jsem dohnala Michala a po chvíli nakonec stopu prorážela ve sněhu já. Jako nic. Jako by pode mnou nebyly centimetry zmrzlého sněhu. Pěšina pod sněhem nebyla vidět, ale ať už jsem nečekaně najela na kořeny, nebo se probořila do podmáčeného místa, kolo mě v tom nenechalo a pokaždé mě provezlo sebetěžším terénem. Při stoupání do kopce ve sněhu jsem zařadila stupeň Sport a bez zadýchání ho vyjela. Jen jedinkrát jsem přeřadila na režim Turbo, jinak ho nebylo ani potřeba. Jediný problém, který jsem měla, bylo rozjíždění v hlubokém sněhu v kopci. Když jsem šlápla do pedálu, kolo nezabralo plynule, ale hned mě „nakoplo“, a tím pádem mi podklouzlo. Na rovině pro mě rozjíždění bylo snazší.

Hrad Kokořín

Hrad Kokořín

Pšovka

Pšovka

Kokořínský důl

Minuli jsme pár zapadaných chat a ocitli jsme se pod skalním útvarem Pokličky. Nahoru vedou dřevěné schody, po kterých musíte pěšky, pokud chcete tento pískovcový skvost vidět zblízka. Až 12 metrů vysoké Pokličky vypadají jako přerostlé houby a vznikly erozí. Protože tento proces pokračuje i nadále, dá se čekat, že jednoho dne se nohy Pokliček oslabí natolik, že se zřítí. Po vystoupání uvidíte jako první nejmohutnější pokličku, jejíž klobouk má impozantní rozměry 6 × 5 × 1,5 metru.

Kokořínský důl

Kokořínský důl

Skalní útvar Pokličky

Dále jsme pokračovali po zasněžené lesní pěšině a dřevěném chodníku kolem mokřadů Liběchovky a Pšovky k rozcestí Boudecký mlýn a po modré pak do Vojtěchova. Z Vojtěchova už jsme jeli po silnici. Uježděný sníh bylpo těch závějích za odměnu a s čistou hlavou jsem tak zařadila stupeň Eco. Hladina rybníku Stříbrník se pod ledem ve slunci třpytila tak, že dostál svému jménu beze zbytku a zapadaná vrba na břehu vypadala jako vytržená z pohádky.

Mokřady Liběchovky

Mokřady Liběchovky

Rozcestí u Boudeckého mlýna

Rozcestí u Boudeckého mlýna

Boudecký mlýn

Boudecký mlýn

Vojtěchov

Ve vesnici Ráj jsme odbočili vlevo a následovali červenou značku až k Farmě Laka. Ta, kromě ustájení koní, nabízí i projížďky na svých mírných huculských koních. Slunce svítilo a v závějích sněhu koně a ovce spokojeně pobíhali. Nikde ani živáčka, jen my dva – blázni na kolech. Čas nás tlačil, takže ačkoli jsme měli původně v plánu dojet až na hrad Houska, tak jsme se museli vrátit.

U farmy Laka

Farma Laka

Farma Laka

Farma Laka

Farma Laka

Tentokrát jsme to vzali po silnici, která byla od Vojtěchova pokrytá souvislou vrstvou ledu. Větve stromů se pod tíhou sněhu pohýbaly a vytvořily tak nekonečný bílý tunel až do Kokořínského Dolu. Na rovince jsem občas litovala omezení 25 km/h, ale pravdou je, že kolo využiju hlavně v terénu a tam se této rychlosti nepřiblížím. Během testování jsme ujeli téměř 22 km a díky Ghost TERU 2 jsem poprvé s Michalem držela tempo. Jsem nadšená a těším se, až se trochu oteplí a vyrazíme do hor i s dcerou Ellou na regulérní delší výlet. A vozík s ní potáhnu já. Dosud to byla výsada Michala, profesionálního bikera, tak jsem zvědavá, jak se bude tvářit a jestli svým holkám bude vůbec stačit!

Ráj

Kokořínský důl

Kokořínský důl

Itinerář cyklostrasy