Kostel sv. Jana Křtitele

Protože jsme bydleli v hotelu v Ribčev Laz u jezera Bohinj, vyrazili jsme odsud. Přejeli jsme most přes řeku Sava Bohinjka a za kostelem Sv. Jana Křtitele jsme vyjeli z obce, abychom se zakrátko napojili na oficiální cyklostezku. Začátek dne byl naprosto nevinný, cyklostezka kopíruje řeku Ribnicu a je po rovině. I když přišlo první stoupání do obce Studor v Bohinju a následně do Srednja vas v Bohinju, stále to šlo.

Cyklostezka podél řeky Ribnica

Cyklostezka přes řeku Ribnica

Studor v Bohinju

Studor v Bohinju

První zádrhel přišel v obci Srednja vas v Bohinju, kdy nás mapa navedla k pěší stezce, která byla úzká, kamenitá a hlavně tak strmá, že ji s Ellou v Chariotu nebylo možné vyjet. Nezbylo nám nic jiného, než se vrátit nad Studor a pokračovat po silnici. Asfalt se změnil v šotolinu s výmoly. Než se cesta vnořila do lesa, měli jsme údolí jako na dlani.

Výhled do údolí nad vesnicí Studor

Studor

Stoupání začalo být nekonečné a vyčerpávající. Ellu jsem táhla za svým Ghost Teru 9 já a baterka v tom extrémním stoupání ubývala před očima. Musela jsem jet na nejvyšší stupeň Turbo, jinak bych ji v tom kopci neutáhla. To se samozřejmě na baterce podepisovalo. Když už mi hlásila dojezd 16 km, zjišťovala jsem, kolik nám nahoru ještě zbývá. Informace, že jsme přibližně v polovině stoupání a před sebou mám ještě tak 10 km, mě naprosto odrovnala. Zastavila jsem a řekla, že na to kašlu a vrátíme se. Michal ale nechtěl, vzal si Chariota za své kolo a Ellu vytáhnul až nahoru za své. Baterka mi sice ubývala dál, ale už jsem jela na Tour, takže to nebylo tak extrémní. Dodnes nechápu, kde vzal Michal sílu to s Chariotem vyjet.

Jeden z nekonečných výšlapů

První naší zastávkou byla planina Uskovnica, kde jsme poprvné viděli původní pastevecké salaše, kde si můžete nakoupit čerstvý sýr, nebo mléko a u kapličky se můžete osvěžit tekoucí vodou. Všude se pasou krávy a koně a Julské Alpy tvoří krásné panorama.

Uskovnica

Rozcestníků tu najdete požehnaně, ale cyklotrasy jsou značeny bídně. Je dobré mít s sebou buď klasickou papírovou mapu, nebo v telefonu nějakou, co funguje i offline. Naivně jsem si myslela, že když jsem v nadmořské výšce 1.180 m, tak teď už to bude víceméně z kopce. Jak jsem se spletla! Čekalo nás totiž další náročné stoupání na planinu Zajamniki, která se nachází ještě výše, v 1.300 m. Byli jsme 10 km od startu a do cíle zbývalo 22 km.

Planina Zajamniki byla velkou odměnou za těch 13 km do kopce. Nemohli jsme uvěřit, že něco tak úžasného máme před očima. Sedli jsme si do trávy, sbírali lesní jahody, nabírali sílu a kochali se.

Planina Zajamniki

Přišlo vymodlené klesání, ale zase se zádrhelem. Mapa nás opět vedla cestou pro pěší. Byla zase úzká, kamenitá a extrémně strmá. Dá se ze Zajamniki pokračovat po šotolině, ale byla by to velmi dlouhá zajížďka a na to jsme ani jeden neměli sílu. Rozhodli jsme se, že to tedy sjedeme. Ellu jsme pevně přikurtovali v Chariotu, zavřeli všechny části, kdyby se náhodou vozík převrhnul a opatrně jsme sjížděli. Michala Chariot samozřejmě tlačil svou vahou dolu, ale kdo jiný by to měl dokázat sjet, než on. Já jsem půlku cesty raději sešla pěšky. Když jsme z lesa vyjeli na louku, ulevilo se nám.

Sjezd lesem ze Zajamniki

Pastviny pod Zajamniki

Minuli jsme farmu, napojili se na silnici, a podél pastvin jsme opět stoupali. Pak přišla malá odměna v podobě krátkého sjezdu do obce Koprivnik v Bohinju, kde jsme si v prvním občerstvení na cestě dali studené pití, Ella se houpala na houpačce a my odpočívali. Aniž bychom to tušili, čekala nás další komplikace na cestě k vyhlídce Vodnikov Razglednik.

We passed the farm, joined the road, and climbed again along the pastures. Then came a small reward in the form of a short downhill ride to the village of Koprivnik v Bohinju with the first refreshment stop. Ella was swinging on the swing and we were resting by the cold drinks. Another complications on our way to the viewpoint of Vodnikov Razglednik should come.

Koprivnik v Bohinju

Abychom se dostali na vyhlídku a pak k jezeru Bohinj, tedy do cíle, měli jsme pokračovat z obce po hlavní silnici. Ovšem na křižovatce nás zastavil dělník, že je silnice uzavřená i pro cyklisty. Při představě, že se budu muset vrátit a opět šlapat do kopce nahoru k lesu, kudy objížďka vedla, jsem propadala naprostému zoufalství. Mapa nám ukázala ještě jednu možnost, a to vzít to opět lesní cestou pro pěší. Už jsme věděli, co nás čeká a po krátkém váhání jsme se rozhodli do toho jít znovu.

Pěšina začínala přímo pod vyhlídkou Vodnikov Razglednik, na kterou jsme po schodech z kamenů a klád vystoupali. Před námi se otevřelo údolí, které končilo na břehu jezera a dodalo nám zase trochu energie.

Vyhlídka Vodnikov Razglednik

Tak blízko jsme byli údolí a zároveň tak daleko. Michal zase ten krpál s Chariotem opatrně sjel, já jsem jeden úsek raději sešla pěšky. Ocitli jsme se na lesní cestě, která vedla na tu hlavní silnici, kam nás dělník nepustil. Pěšina pokračovala dál lesem. Bylo do dilema, ale když nás najednou míjelo auto lesníků, usoudili jsme, že silnice bude nějakým způsobem průjezdná. Už jsme byli unavení a chtěli jsme být co nejdříve v údolí. Riskli jsme to i s tou možností, že se budeme muset vrátit a to znamenalo zase výšlap do kopce.

Jelo se krásně, sjezd serpentinami byl za odměnu a oba jsme si to užívali. Zanedlouho se před námi ale objevil čerstvě položený asfalt. Nikde nikdo. Zatajili jsme dech, vjeli na něj a čekali, jestli se začneme bořit, nebo ne. Štěstí tentokrát stálo při nás a my projeli čistí. Po pár metrech jsme v protisměru potkali motorku a oddechli si. Když to projeli oni na motorce, projedeme to i my na kole. Asi nikdy jsem neměla z ničeho takovou radost, jako jsem měla z cedule Jereka.

Krásný sjezd do Jereky

Projeli jsme kolem dělníků a cedule se zákazem vjezdu a po silnici pokračovali směrem k obci Bitnje, u které jsme se napojili na oficiální cyklostezku. Vedla údolím podél řeky Sava Bohinjka, přes malebné vesničky, louky a pastviny a hlavně po rovině. I když jsem jela po rovině, zařadila jsem si stupeň TURBO a nechala se kolem "odvézt" až k jezeru, kde jsme se všichni vrhli do vody.

Údolí u jezera Bohinj

Ujeli jsme téměř 33 km s převýšením 1.200 m. Trasy výletů nechává Michal na mně. Tenhle si musel vyloženě protrpět, i když tvrdí, že to nebylo tak hrozné. Nikdy si nestěžuje, nenadává, spíš mě hecuje, abych to nevzdala. Pokud zbožňujete kopce a nevadí Vám 15 km stoupat, doporučuju! Pokud se v kopcích trápíte, užívejte cyklostezek v údolí. A já od této chvíle začala číst pořádně v mapách.

Cyklostrasa Bohinj