Kostel sv. Jana Křtitele

Protože jsme bydleli v hotelu v Ribčev Laz u jezera Bohinj, vyrazili jsme odsud. Přejeli jsme most přes řeku Sava Bohinjka a za kostelem Sv. Jana Křtitele jsme vyjeli z obce, abychom se zakrátko napojili na oficiální cyklostezku. Začátek dne byl naprosto nevinný, cyklostezka kopíruje řeku Ribnicu a je po rovině. I když přišlo první stoupání do obce Studor v Bohinju a následně do Srednja vas v Bohinju, stále to šlo.

Because we stayed in a hotel in Ribčev Laz near Lake Bohinj, we started from here. We crossed the bridge across the river Sava Bohinjka and at the church of St. John the Baptist, we left the village to join the official cycle path. The beginning of the day was totally innocent, the bike trail copied the Ribnica River and it was flat. The first climb came to the village of Studor v Bohinju and then to Srednja vas v Bohinju, it was still ok.

Cyklostezka podél řeky Ribnica

Cyklostezka přes řeku Ribnica

Studor v Bohinju

Studor v Bohinju

První zádrhel přišel v obci Srednja vas v Bohinju, kdy nás mapa navedla k pěší stezce, která byla úzká, kamenitá a hlavně tak strmá, že ji s Ellou v Chariotu nebylo možné vyjet. Nezbylo nám nic jiného, než se vrátit nad Studor a pokračovat po silnici. Asfalt se změnil v šotolinu s výmoly. Než se cesta vnořila do lesa, měli jsme údolí jako na dlani.

The first problem appeared in the village of Srednja vas v Bohinju, where the map led us to a footpath that was narrow, stony and so steep that it was impossible to ride there with Ella in Chariot carrier. So we returned to Studor and continued on the road. Asphalt changed into gravel with pots. Before the path hid in the forest, we had an amazing view to valley.

Výhled do údolí nad vesnicí Studor

Studor

Stoupání začalo být nekonečné a vyčerpávající. Ellu jsem táhla za svým Ghost Teru 9 já a baterka v tom extrémním stoupání ubývala před očima. Musela jsem jet na nejvyšší stupeň Turbo, jinak bych ji v tom kopci neutáhla. To se samozřejmě na baterce podepisovalo. Když už mi hlásila dojezd 16 km, zjišťovala jsem, kolik nám nahoru ještě zbývá. Informace, že jsme přibližně v polovině stoupání a před sebou mám ještě tak 10 km, mě naprosto odrovnala. Zastavila jsem a řekla, že na to kašlu a vrátíme se. Michal ale nechtěl, vzal si Chariota za své kolo a Ellu vytáhnul až nahoru za své. Baterka mi sice ubývala dál, ale už jsem jela na Tour, takže to nebylo tak extrémní. Dodnes nechápu, kde vzal Michal sílu to s Chariotem vyjet.

Climbing began to be neverending and exhausting. I had Ella in carrier behind my Ghost Teru 9, and the battery in that extreme climb was discharging in front of my eyes. I had to go to the highest level of Turbo, otherwise I would not have made it up to the hill. When battery showed 16 km range, I asked Michal how many kilometrs are left. I got depressed after the information that we are at halfway up and 10 km are ahead. I stopped and wanted to go back. But Michal did not want to. He connected the carrier to his bike and made it uphill. My battery was still discharging, but I changed to Tour mode, so it was not that extreme. I still do not understand where Michal took the energy to make it.

Jeden z nekonečných výšlapů

První naší zastávkou byla planina Uskovnica, kde jsme poprvné viděli původní pastevecké salaše, kde si můžete nakoupit čerstvý sýr, nebo mléko a u kapličky se můžete osvěžit tekoucí vodou. Všude se pasou krávy a koně a Julské Alpy tvoří krásné panorama.

Our first stop was the Uskovnica Plain, where we first saw the original shepherd's chalets, where you can buy fresh cheese and milk and you can refresh at the chapel with spring water. Everywhere cows and horses are grazed and the Julian Alps create a beautiful panorama.

Uskovnica

Rozcestníků tu najdete požehnaně, ale cyklotrasy jsou značeny bídně. Je dobré mít s sebou buď klasickou papírovou mapu, nebo v telefonu nějakou, co funguje i offline. Naivně jsem si myslela, že když jsem v nadmořské výšce 1.180 m, tak teď už to bude víceméně z kopce. Jak jsem se spletla! Čekalo nás totiž další náročné stoupání na planinu Zajamniki, která se nachází ještě výše, v 1.300 m. Byli jsme 10 km od startu a do cíle zbývalo 22 km.

You can find the signs everywhere, but biking trails are badly marked here. It's good to have either a classic paper map with you, or a map app that works offline. I naively thought that when I was at an altitude of 1,180 m, it would be more downhill now. How I was wrong! We were expecting another terrible climb to the Zajamniki Plateau, which is at 1,300 m above the sea level. We were 10 km from the start and the 22 km were left.

Planina Zajamniki byla velkou odměnou za těch 13 km do kopce. Nemohli jsme uvěřit, že něco tak úžasného máme před očima. Sedli jsme si do trávy, sbírali lesní jahody, nabírali sílu a kochali se.

Plateau Zajamniki was a great reward for the 13 km uphill ride. We could not believe that we had something so amazing in front of our eyes. We sat in the grass, picked up strawberries, gained energy, and were enjoying this place.

Planina Zajamniki

Přišlo vymodlené klesání, ale zase se zádrhelem. Mapa nás opět vedla cestou pro pěší. Byla zase úzká, kamenitá a extrémně strmá. Dá se ze Zajamniki pokračovat po šotolině, ale byla by to velmi dlouhá zajížďka a na to jsme ani jeden neměli sílu. Rozhodli jsme se, že to tedy sjedeme. Ellu jsme pevně přikurtovali v Chariotu, zavřeli všechny části, kdyby se náhodou vozík převrhnul a opatrně jsme sjížděli. Michala Chariot samozřejmě tlačil svou vahou dolu, ale kdo jiný by to měl dokázat sjet, než on. Já jsem půlku cesty raději sešla pěšky. Když jsme z lesa vyjeli na louku, ulevilo se nám.

Now downhill ride was ahead. The map has led us again on the pedestrian path. It was narrow, stony and extremely steep. It is possible to continue from Zajamniki to gravel road, but it would be a very long detour and we became tired. We decided to ride it. Ella was safely sitting in the carrier and we drove carefully. Of course, it was hard because the Chariot carrier pushed Michal with his weight down, but he made it. When we left the forest into the meadow, we were happy

Sjezd lesem ze Zajamniki

Pastviny pod Zajamniki

Minuli jsme farmu, napojili se na silnici, a podél pastvin jsme opět stoupali. Pak přišla malá odměna v podobě krátkého sjezdu do obce Koprivnik v Bohinju, kde jsme si v prvním občerstvení na cestě dali studené pití, Ella se houpala na houpačce a my odpočívali. Aniž bychom to tušili, čekala nás další komplikace na cestě k vyhlídce Vodnikov Razglednik.

We passed the farm, joined the road, and climbed again along the pastures. Then came a small reward in the form of a short downhill ride to the village of Koprivnik v Bohinju with the first refreshment stop. Ella was swinging on the swing and we were resting by the cold drinks. Another complications on our way to the viewpoint of Vodnikov Razglednik should come.

Koprivnik v Bohinju

Abychom se dostali na vyhlídku a pak k jezeru Bohinj, tedy do cíle, měli jsme pokračovat z obce po hlavní silnici. Ovšem na křižovatce nás zastavil dělník, že je silnice uzavřená i pro cyklisty. Při představě, že se budu muset vrátit a opět šlapat do kopce nahoru k lesu, kudy objížďka vedla, jsem propadala naprostému zoufalství. Mapa nám ukázala ještě jednu možnost, a to vzít to opět lesní cestou pro pěší. Už jsme věděli, co nás čeká a po krátkém váhání jsme se rozhodli do toho jít znovu.

Pěšina začínala přímo pod vyhlídkou Vodnikov Razglednik, na kterou jsme po schodech z kamenů a klád vystoupali. Před námi se otevřelo údolí, které končilo na břehu jezera a dodalo nám zase trochu energie.

To reach the viewpoint and then the Lake Bohinj, our destination, we should have continued from the village along the main road. But at the intersection, the workman stopped us, that the road was closed to cyclists as well. If I imagined that we need to go back and ride up the hill up to the woods again, I was totally desperate. The map showed us another option, to take it along the hiking path. We already knew what was waiting for us, and after a short hesitation, we decided to go again.

The path started right under the viewpoint of Vodnikov Razglednik, where we climbed up the stony stairs. A valley that ended at the shore of the lake Bohinj, opened up in front of our eyes and gave us some energy.

Vyhlídka Vodnikov Razglednik

Tak blízko jsme byli údolí a zároveň tak daleko. Michal zase ten krpál s Chariotem opatrně sjel, já jsem jeden úsek raději sešla pěšky. Ocitli jsme se na lesní cestě, která vedla na tu hlavní silnici, kam nás dělník nepustil. Pěšina pokračovala dál lesem. Bylo do dilema, ale když nás najednou míjelo auto lesníků, usoudili jsme, že silnice bude nějakým způsobem průjezdná. Už jsme byli unavení a chtěli jsme být co nejdříve v údolí. Riskli jsme to i s tou možností, že se budeme muset vrátit a to znamenalo zase výšlap do kopce.

Jelo se krásně, sjezd serpentinami byl za odměnu a oba jsme si to užívali. Zanedlouho se před námi ale objevil čerstvě položený asfalt. Nikde nikdo. Zatajili jsme dech, vjeli na něj a čekali, jestli se začneme bořit, nebo ne. Štěstí tentokrát stálo při nás a my projeli čistí. Po pár metrech jsme v protisměru potkali motorku a oddechli si. Když to projeli oni na motorce, projedeme to i my na kole. Asi nikdy jsem neměla z ničeho takovou radost, jako jsem měla z cedule Jereka.

We were so close to the valley and so far away at the same time. Michal rode down with the Chariot carrier cautiously along the trail again and we found ourselves on a forest road that led to the main road where the workman did not allow us to ride there. The path continued through the woods. It was a dilemma, but when the foresters' car suddenly passed us, we decided to risk it and continue along the main road. We were already tired and we wanted to be as soon as possible in the valley.

It was beautiful, the downhill ride was a big reward, and we both enjoyed it. In the meantime, freshly laid asphalt appeared in front of us. There was noone anywhere. We breath deeply and drove on it and waited what will happen. Luckily nothing, and we were ok. After a few meters, we met a motorbike going in the opposite direction and calmed down. When they made it on a motorbike, we would make it on the bike. I probably never felt so happy as I felt when Jereka sign was ahead.

Krásný sjezd do Jereky

Projeli jsme kolem dělníků a cedule se zákazem vjezdu a po silnici pokračovali směrem k obci Bitnje, u které jsme se napojili na oficiální cyklostezku. Vedla údolím podél řeky Sava Bohinjka, přes malebné vesničky, louky a pastviny a hlavně po rovině. I když jsem jela po rovině, zařadila jsem si stupeň TURBO a nechala se kolem "odvézt" až k jezeru, kde jsme se všichni vrhli do vody.

We passsed the workers and the sign with the forbidden entry and along the road continued to the village of Bitnje, where we joined the official cycle path. It led through the valley along the river Sava Bohinjka, over the picturesque villages, meadows and pastures. Although there were no hills, I had the TURBO mode and let the ebike take me to the lake, where we all dove into the water.

Údolí u jezera Bohinj

Ujeli jsme téměř 33 km s převýšením 1.200 m. Trasy výletů nechává Michal na mně. Tenhle si musel vyloženě protrpět, i když tvrdí, že to nebylo tak hrozné. Nikdy si nestěžuje, nenadává, spíš mě hecuje, abych to nevzdala. Pokud zbožňujete kopce a nevadí Vám 15 km stoupat, doporučuju! Pokud se v kopcích trápíte, užívejte cyklostezek v údolí. A já od této chvíle začala číst pořádně v mapách.

We have rode almost 33 km with an elevation of 1,200 m. Planning of biketrips is on me. This one was extremely hard for us both, even Michal says it was not that terrible. He never complains and did not let me to give up. When you love hills and do not mind ride 15 km up, I recommend this trail! When you hate hills, choose the cycle paths in the valley. From now on I began to read the maps properly.

Cyklostrasa Bohinj