Krásy České Kanady

Auto jsme nechali ve Slavonicích, ve městě, kde se potkává Morava s Čechami. Slavonice leží na území Moravy, ale katastrálně spadají do Jihočeského kraje. Pyšní se náměstím lemovaným renesančními domy, ale Telči z mého pohledu nemůže konkurovat. Ve městě jsme se zdrželi pár minut a radši jsme ujížděli po žluté značce ke kostelu Svatý Duch. Cesta vede po Graselově stezce, která je značená bílým písmenem G ve žluté tečce.

Slavonice

Stezka vede v místech, kde na začátku 19. století loupil Johann Georg Grasel. Odtud údajně pochází označení „grázl“ pro darebáky. Graselovy stezky tvoří sedm výletních okruhů. Ta naše nás vedla po asfaltce lesem až k odbočce ke Graselově sluji, kde se loupežníci schovávali. Víc než sluj samotná, nás zaujala skála s ohromnou puškou, která je nedaleko. A všude borůvky. Prostě nádhera.

Graselova stezka

Nechtěli jsme se vracet a tak jsme pokračovali po lesní cestičce k Schillerovu kameni. Celkem prudký kopec jsme sjeli do Peníkova a zamířili do Českého Rudolce. Velké stoupání mělo teprve přijít, tak jsme si tady dali oběd. Tahle nenápadná vesnice ukrývá naprostý skvost, kterému se přezdívá Malá Hluboká. Předlohou byl zámek Windsor v Anglii. Stavba je v současnosti v dezolátním stavu, ale pozitivní je, že rekonstrukce už začala. Snad povede ke zdárnému konci, zámek by si to opravdu zasloužil.

Stoupáme přes Radíkov do obce Nový Svět. Krásná stavení v ještě krásnější přírodě za ten šílený kopec stály. Za odměnu můžete využít samoobslužný výčep piva na konci vesnice. Pro mě byl ale odměnou sjezd příjemnou lesní cestou k rybníku Zvůle. Počasí nám přálo, ale plavky jsme s sebou neměli. Alespoň jsme smočili v rašelinné vodě nohy.

Po každém sjezdu následuje logicky stoupání. Tentokrát pod vrch Šibeník, do samého srdce České Kanady. Cesta vede po silnici a to mě ukrutně nebaví. Naštěstí brzo uhne do lesů na asfaltku, kam je zákaz vjezdu motorových vozidel. Další zastávkou je farma v Rožnově, kde chovají bizony. Mají tu kromě restaurace i stánek s občerstvením a dětské hřiště. Vyhlásili jsme tady krátkou pauzu a pak pokračovali na hrad Landštějn.

Čas nás tlačil, tak jsme nechtěli jít ani dovnitř, ale Ella byla neústupná. A ještě že tak. Landštejn je jedna z nejzachovalejších ukázek středověké pevnosti a nám učaroval. Žádné prohlídkové okruhy, celý si ho můžete projít v klidu ve svém tempu. Když si vyšlápnete po dřevěných schodech na věž, odměnou je vám krásný výhled do krajiny. Decentní květinová výzdoba a celková úprava hradu je tou pověstnou třešinkou na dortu.

Hrad Landštejn

Po návštěvě hradu nás čekalo poslední stoupání na Čihadla. Tady se setkávají hranice Čech, Moravy a Rakouska. Táhlý kopec po silnici a následné stoupání k hraničnímu kameni je opravdu výživné. Trojhranný hraniční kámen je ukryt v lese kousek od cesty a nelze ho minout. Ella nedokázala pochopit, jak je možné, že je jednou nohou v Čechách a druhou v Rakousku. „A co je to hranice? Vždyť tady žádná hranice není,“ pořád opakovala. Buď za to ráda, holko naše…

Bylo kolem páté a přišla na mě únava. Naštěstí jsem šlápla asi jen dvakrát do pedálu a do Maříže jsem se z kopce vezla. Maříž a jeho vyhlášená veselá keramika. Měli ještě otevřeno, tak jsme toho využili. Pokud máte náladu, můžete si tu sami keramiku vyrobit, nebo nazdobit. My netvořili, jen nakupovali. Ella si vybrala kachel s myškou. Odtud už to bylo do Slavonic, tedy do cíle, jen pár minut.

Ujeli jsme 45km, vyrazili v jedenáct hodin dopoledne a k autu se vrátili kolem půl šesté. Na kole jsme strávili 3 hodiny čistého času. Zbytek cesty jsme poznávali, kochali se, brouzdali se ve vodě a odpočívali. I když nepatřím k fanouškům šlapání do kopce, vlastně ho bytostně nenávidím, tak někdy je dobré se hecnout. Jsou místa, která za to stojí. A Česká Kanada je jedním s nich.